1. 5. 2026
Dnešek byl teda jízda. A to doslova. Ráno jsme naskákali do autobusu natěšení na soustředění, povídali si, koukali z okna a někteří možná i trochu dospávali.
Jenže když už jsme si mysleli, že nás autobus pěkně vysadí až u ubytování, přišlo překvapení. Kvůli rozkopané silnici ve Vysokém nad Jizerou nás řidič vysadil na náměstí a zbytek cesty jsme si museli dojít pěšky. S batohy, taškami a kufry. Někteří vypadali, jako kdyby šli zdolávat himálajskou expedici.
Když jsme konečně dorazili, ubytovali jsme se a dlouho jsme odpočívat nemohli. Vyrazili jsme ven na procházku, která se tak nějak nenápadně změnila v cvičení kihonu a posilování. Trenéři tomu říkali lehké rozjetí, ale moje nohy na to mají trochu jiný názor.
Na oběd byla bramboračka a kuře na paprice. Musím říct, že po výkonu chutnalo úplně všechno minimálně jako jídlo od michelinského kuchaře. Po obědě přišel polední klid, což je taková kouzelná část dne, kdy by se mělo odpočívat… ale většinou se na pokojích povídá, směje a řeší všechno možné, jen ne odpočinek.
Odpoledne nás čekal pořádný trénink. Asi hodina a půl kopů, práce ve dvojicích a spousta opakování. Ke konci už jsem měl pocit, že moje nohy kopou tak nějak samy od sebe a zbytek těla jen visí nahoře jako doplněk.
Po svačině jsme si dali ještě hry, takže jsme zase běhali, soutěžili a fandili si navzájem. Energie se u některých vzala kdovíkde, protože ještě před chvílí tvrdili, že už nemůžou ani chodit.
K večeři byl rozlítaný ptáček. Upřímně nevím, proč se jmenuje rozlítaný, protože na talíři ležel docela spořádaně.
Večer jsme si mysleli, že už máme splněno. Omyl. Čekalo nás ještě posilování se zátěží. Jako činky posloužily lahve na pití. Nikdy by mě nenapadlo, že i obyčejná lahev vody může být po pár minutách těžká asi jako dospělý medvěd.
Teď už máme po koupání, chystáme se do postele a všichni pomalu vypadají, že usnou dřív, než dopadnou na polštář. První den za námi – nohy bolí, ruce bolí, ale je nám blaze. A hlavně… zítra jedeme dál!
