2. 5. 2026
Dneska ráno jsem zjistil jednu důležitou věc – na soustředění se spí sice dobře, ale budíček přichází vždycky nějak podezřele brzo. Ještě jsem měl pocit, že jsem zavřel oči před pěti minutami, a už jsme stáli venku na ranní rozcvičce.
Po rozcvičce přišla snídaně formou švédského stolu, což je podle mě jeden z nejlepších vynálezů na světě. Člověk si může naložit přesně to, na co má chuť… a občas i trochu víc, než se do něj vejde. Ale energie byla potřeba, protože nás čekal první společný trénink – a rovnou kumite. Všichni dohromady, jeden prostor, spousta pohybu a pořádná dávka práce. Trenéři vypadali spokojeně, takže jsme asi makali dobře.
K obědu byly boloňské špagety. Přiznám se, že jsem je snědl rychlostí, za kterou bych si možná zasloužil medaili. Jen jsem si musel dát pozor, abych po sobě nenechal víc omáčky než na talíři. Po obědě následoval polední klid, což je ideální čas na odpočinek…
Odpoledne jsme na chvíli odložili karate a pustili se do tvorby japonských jmenovek. Teď už máme svoje jména napsaná skoro jako opravdoví samurajové. Jen upřímně nevím, jestli jsem si to zapamatoval správně a jestli na cedulce náhodou nemám napsáno třeba „rychlá nudle“ nebo „malý drak“. To se teprve ukáže.
Pak přišel další trénink, tentokrát ve skupinách. Nejnižší a nejvyšší pásky cvičily spolu a nejlepší na tom bylo, že jsme si mohli zkusit roli trenéra. Až teď jsem pochopil, proč trenéři občas vypadají unaveně ještě dřív než my.
K večeři byla sekaná, po ní chvíle klidu… ale den ještě nekončí. Teď nás čeká opékání buřtů, což zní jako plán hodný šampionů. A kdo bude mít ještě dost energie, může se naučit novou katu nebo si zahrát vybíjenou. Upřímně nevím, odkud někteří berou sílu pokračovat dál. Jdu si opéct buřta. A zítra zase napíšu, co jsme všechno zažili.
