3. 5. 2026
Dneska ráno jsem se probudil a hned mi došlo, že je něco špatně. Ne, že by byla ranní rozcvička moc brzo (i když byla), ale hlavně… je to poslední den. A to uteče vždycky úplně nejrychleji.
Po budíčku jsme se naposledy protáhli na ranní rozcvičce. Musím říct, že po těch pár dnech už moje tělo tak nějak přijalo, že bolest nohou, rukou a všeho ostatního je vlastně normální stav. Dokonce jsem měl pocit, že mi ranní pohyb udělal dobře. Teda asi na dvě minuty.
Pak přišla jedna z nejtěžších disciplín celého soustředění – balení. Nevím, jak je možné, že když jsem přijel, všechno se mi do tašky vešlo úplně v pohodě, ale teď mám pocit, že se moje věci přes noc rozmnožily. Kimono zabralo půlku místa, mikiny byly najednou nějak větší a ponožky se schovávaly úplně všude. Nakonec jsem kufr zavřel silou, sedl si na něj a doufal, že vydrží až domů.
Ještě než jsme odjeli, čekal nás poslední společný trénink – tentokrát v kimonech. A nebyl jen tak ledajaký. Učili jsme se novou katu – Tekki Shodan. Vypadalo to skvěle… hlavně když ji ukazovali trenéři. Když jsme ji zkoušeli my, občas to vypadalo, že každý cvičí trochu jinou verzi. Ale o tom je trénink – zkoušet, makat a být zase o kus lepší než včera.
K obědu bylo rizoto, které zmizelo rychlostí blesku, protože po tréninku už nikdo moc neměl čas na dlouhé povídání. Všichni tušili, že se blíží konec.
Pak přišlo vyhlášení, poslední společné chvíle a volná zábava. Někdo si šel ještě povídat s kamarády, někdo dováděl venku, někdo sbíral síly na cestu domů…
Pak už jen nasednout do autobusu, zamávat místu, kde jsme několik dní makali, smáli se, učili nové věci a zase si vytvořili hromadu zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat.
Jsem unavený. Bolí mě nohy. Bolí mě ruce. V tašce mám špinavé kimono. Ale domů si vezu i něco mnohem lepšího – nové zkušenosti, nové kamarády a spoustu vzpomínek.
A upřímně? Už teď se těším na další soustředění.
